Historie maturity
V oněch letech strávených ve škole jsem neuvěřitelně trpěl onou disciplínou vědy, kterou jsem za žádnou cenu nedovedl pochopit, a tajně jsem snil o dnu pomsty. Často jsem sedal, samozřejmě nikoliv z vlastní vůle, v první lavici a čekal na vyslovení svého jména. Stál jsem pak před stolem mučitele a poslouchal podmínky, které bylo třeba splnit, abych alespoň trochu obhájil svou čest. A musím říci, že to byly neuvěřitelné a rafinované podmínky.
Musel jsem například zjistit, kde se bude nalézat první vlak, jestliže vyjede o hodinu později než druhý, a potom se setká se třetím, jehož hodinu mi sdělil profesor tónem vylučujicím jakékoliv zpoždění či změnu v jízdním řádu.
Jindy zase pod vlivem podivné shody okolností plula z ničeho nic jedna loď od jednoho břehu k druhému. Kolébala se tak na tabuli, z čehož nebyl nadšený nikdo kromě profesora, který to všechno podnikl je pro to, aby - jak sám s radostí říkal - mně dal šanci k vyniknutí.
Jednou mi profesor svěřil záhadnou historii, kterou neznal nikdo jiný kromě něho. Vyprávěl mi totiž o bazénu, do kterého natékala voda současně třemi rourami, jako kdyby nemohla stačit jedna. A aby to bylo ještě nepochopitelnější, měla každá ta roura jiný průměr. Nedovedl jsem pochopit profesorovo vyznání, že nezná krásnější problém než otázku, za jak dlouho se zmíněný bazén naplní vodou až po okraj. Protes- toval jsem, že s ním nechci nic mít, protože pokud má bazén skutečně přetéci, měl by o tom co nejdříve uvědomit kompetentí místa. Profesor se však pevně rozhodl, že mě do té věci zatáhne a začal mi pomáhat. Teprve když jsem přísahou potvrdil, že bazén se naplní za 99 let a ještě zbude okolo dvou centimetrů krychlových vůle na případně potvrzení platnosti Archimedova zákona, vrhl se profesor k oknu a chytil se bolestně za srdce.
K vůbec nejhorším patřily úlohy s důstojníky. Každý z nich totiž sloužil u jiné zbraně a ještě jako z udělání v jiném městě. Já měl zjistit, jak dlouho každý slouží v armádě. Oba dva jsme se nad militaristickým úkolem trápili celý měsíc, samozřejmě k velké radosti mých spolužáků, kteří zatím spokojeně podřimovali. Krátce před zjištěním konečné- ho výsledku se musel profesor podrobit léčení. Nebylo divu - výsledek totiž, pokud by se dostal na veřejnost, by musel způsobit národní katastrofu a okamžitou demisi ministra obrany.
Výsledek byl následující: několik důstojníků sloužilo u tankového vojska již 300 let, nejdéle z nich Karl a Heinz. Jiní zase pro změnu nesloužili u dělostřelectva déle než pět vteřin a to ještě byl výsledek značně zaokrouhlený.
Pak přišla maturita. Do dnešního dne mám dojem, že přijela tím vlakem, který odjel dříve než druhý, ale později než třetí vlak, aby se včas setkal s tím, který nakonec přijel do konečné stanice jako první. Maturita prostě byla tady, aby mne pokárala a potrestala za mé matematické hříchy a sňala z profesorových ramen jeho přetěžký úděl.
Onoho osudného dne jsme oba v černém obleku předstoupili před komisi. Zasedli v ní inspektor, ředitel školy a národ, před jehož zraky jsem měl prokázat svou zralost a dospělost, zastupovala mlékařka z naší ulice. Inspektor a ředitel byli značne nervózní, národ zase byl zvědav na vědomosti syna své přítelkyně. Z klobouku jsem si vylosoval otázky a nahlas je přečetl.
Profesor přistoupil k tabuli, aby písemně zapsal úlohu, kterou jsem měl vyřešit.
“A ku B se má jako...?” zeptal profesor. “A ku B,” opakoval jsem, “se má jako...”
“Jako C!” pokračoval profesor.
“Jako C, přirozeně,” odpověděl jsem, bohatší opět o další poznatek vědy.
“K u...?” zeptal se profesor.
“K u...,” opakoval jsem.
“K u D,” odpověděl profesor.
“K u D,” opakoval jsem a zapsal výsledek na tabuli.
“Vidím, že jste úloze porozuměl,” řekl profesor. “Teď již tedy můžete přistoupit k vlastnímu řešení.”
V tom se však silně zmýlil. Nebyl jsem to já, kdo měl rozluštit tento matematický problém, ale on. S první úlohou si poradil celkem snadno. Když skončil složitý výpočet, tvrdil, obrácen ke komisi, že jsem celkem slušně připraven. Potěšilo to mne i komisi. Horší to však bylo s druhým příkladem. Šlo o látku, kterou profesor zjevně neovládal, protože v tu dobu byl na léčení, a tak ho musel zastoupit ředitel. Naštěstí mu pomohl i sám inspektor.
“Myslím, že úlohy tohoto typu lze řešit jen za pomocí rovnice o dvou neznámých,” zamyslel se. Přisvědčil jsem, že si to myslím také.
“Jistě...,” polkl naprázdno profesor.Brzy se však do příkladu tak zapletl, že nevěděl, kudy kam. Znervózněl natolik, že ztratil schopnost logicky uvažovat. “V takové situaci je nejlepší znovu si zopakovat celou úlohu,” přispěchal mu na pomoc inspektor. V té chvíli se začal nervózně třást i ředitel, který, jak bylo zvykem, již předem slíbil svým nadřízeným, že maturity na jeho škole dopadnou výborně.
Zopakoval jsem úlohu, abych poskytl profesorovi čas na zkoncentrování. Pomohlo mu to. Vzpomněl si na vzoreček a úlohu vyřešil. Když napsal poslední číslici, vysvětlil komisi, že jsem se z počátku mýlil, ale nakonec jsem dospěl k správnému výsledku.
Při poslední úloze se profesor pokusil o průhledný manévr tvrzením, že zcela postačí, když jen slovně vysvětlím postup řešení, protože jde o velmi snadný příklad. Inspektor však nesouhlasil. Nedivil jsem se mu, protože při řešení předchozích úloh musel i on poznat, že profesor je slabý v elementárních numerických výpočtech, protože se dvakrát spletl při násobení a jednou při dělení. Proto požadoval vyřešení celé úlohy. Profesor bojoval statečně. Jako Don Quijote na větrné mlýny, tak on se vrhl na tabuli.
Když se dostal ke konečnému výsledku, dvakrát jsem jej vlastnoručně podtrhl křídou a vítězoslavně pohlédl na komisi. Profesor se zatím rozhovořil o tom, jaké těžkosti jsem měl s matematikou v průběhu studií, ale jak dobře jsem se na zkoušku dospělosti dokázal připravit.
Na ředitelově tváři se objevil úsměv, protože mu ze srdce spadl těžký kámen. Nejhorší matematik v historii školy uspěl! Pověst školy bude zachráněna! Opustil jsem bitevní pole se štítem a hlavou hrdě vztyčenou. Je pravdou, že profesor se neukázal právě v nejlepším světle, ale zkoušku nakonec přece jen udělal. A o to mi přece šlo...
Z němčiny přel. J. B
Ilustroval Oldřich Jelínek
ČLÁNEK JE POUZIT Z TÝDENÍKU DIKOBRAZ VYDANÉHO DNE 24. KVĚTNA 1978.